Kulturní rozdíly známé i neznámé Francie

Delší dobu jsem vám chtěla napsat něco o takových těch rozdílech a odlišnostech, které člověk většinou jako turista ve Francii neregistruje. Po téměř dvaceti letech se zase pokouším pochopit tuto společnost, její fungování a musím říct, že jsou věci, které jsem zpočátku absolutně neregistrovala, někdy mi došly až dost pozdě. Jsou věci, které mě dovádějí k šílenství, jiné obdivuju. Především pro člověka ze střední Evropy, z malé geopoliticky nevýznamné země bez nějakého strategického významu, ze země bez koloniální historické zkušenosti a tudíž bez rasové a kulturní konfrontace, ze země výrazně ateistické nebo možná spíše antiklerikální, země bez velkého sebevědomí, kde největší radostí není pobyt v kuchyni a celovíkendový oběd, se prostě jinak soucítí než se zeměmi, kde alespoň jeden z těchto bodů je sdílený. Ono se hezky jde na výstavu do Louvru a pojídá sýry s bagetkou, ale holt už se jinak funguje dennodenně. Francouzi jsou zase ale přirozeně komunikativní a když už se vám podaří s nimi navodit kontakt, tak jsou velice vstřícní, téměř vás neznají a už vás zvou na večeři k nim domů, což se u nás zase tak jednoduše neděje. Nesmí si z toho ale člověk vyvozovat nějaké důsledky, jako že jste kamarádi na život a na smrt. Je to takový test. Musíte je zase pozvat vy na oplátku a výhrou je být pozván podruhé. To jste je něčím zaujali..... U nás, ale i v Kanadě spíš lidi zajdou na kafe, na pivo, prostě se napít, ale domů , do svého chráněného území, se cizí nepouští. Když jsem tu poprvé bydlela, byla jsem až podivně zaskočená, když jsem byla k někomu, s kým jsem se moc neznala, pozvaná. Až mi to bylo podezřelé. Ovšem problém byl, že jsem neuměla vařit, a tak by se mi víc hodily ty kavárny. Navíc je velká pravděpodobnost, že strávíte večer konverzací s kamarády kamarádů, s nimiž se už nikdy neuvidíte. Ale zase je to dobrá seznamka. Kuřecí, rybí, vepřové maso, se mi zdály ještě v mých pokročilých 25 k nerozeznání. Francouzi jsou přesvědčeni, že všemu rozumí a na vše mají právo. Nejlépe vychovávají děti a jsou moc rádi, když někde v Americe vyjde článek, jak mají slušné děti. Pedagogicko-psychologické poradny jsou však natřískané, logopedky mají klientů mraky, děti jsou od 3. měsíců v jeslích a matky si čtou v polovině šestinedělí, jak kvalitně pečují o zdraví dítěte, že tak dlouho kojí. Mají nejlepší zdravotní systém, ale bohužel děravý jak řešeto. Nejlepší vzdělávací systém. Který ovšem již od školky dělí zrno od plev formou soukormých téměř výhradně katolických škol(až na velmi ojedinělé výjimky typu Waldorfská či americká apod.) či státních škol. Už od školky se až paranoidně dbá na to, aby dítě mělo nejlepší školu, aby se jednou dostalo tu správnou vysokou a do té správné firmy mezi úplně stejně naformátovaný týpky. Až donedávna Francouzi při škole moc nikam nejezdili. Až dnešní generace už tráví semestr tam a onde a zjišťují, že to někde je stejné ne-li lepší.... Francouzi strašně milují starý nábytek a vůbec staré věci. Národním sportem je objíždět všelijaké bleší trhy, nebo jak zde nazývají trhy !půdní prodej. V Kanadě to byl garážový prodej, tady půdní. Asi to něco vypovídaá o tom, kde kdo co skladuje. My bychom se mohli opět přihlásit do obou....

PF 2014 1

Trocha rodinné nostalgie

Podivná náhoda

Stala  se nám podivná náhoda. S kamarádkou jsme byly v Paříži, protože jsme se zapsaly do docela zajímavýho kursu dětské psychologie, který je založen na učení jistého rakouského psychiatra Adlera a je přežvýkáno americkou psychiatričkou Nelsenovou. Po kursu jsme šly směrem k jejímu domu. Než jsme ovšem došly, přišla jí na telefon zpráva (myšleno skutečné zpravodajství), že nějaký blázen přišel do nějaké školky, přesně v půl dvanácté, kdy jsou děti domu na oběd, odstrčil učitelky, které ho nechtěly pustit a před  dětmi se zastřelil.....

Pochopitelně dosti děsivá scéna a navíc něco, na co přeci jen tady nejsou zvyklí. Nedělají se tu preventivní cvičení, jako za oceánem (v Kanadě i USA), kdy musí být jasný plán a postup v případě vniknutí nebezpečné osoby do prostor školy.  Dokonce i naše děti měly dvakrát ročně toto cvičení, ležely pod stolama, zabarikádované dveře,  nesměly promluvit a chodila to kontrolovat policie....

Takže tady toto vzbudilo velký rozruch a všichni si jednohlasně mysleli, jaké je to štěstí, že zastřelil jen sebe....a nechtěl se mstít. Protože by to bylo tak jednoduché.

Tak jsme si tam tak četli tu zprávu a říkali jsme si, proč je přímo před námi tolik policejních aut. A na konci zprávy byla uvedena ulice, kde došlo k této tragédii. A my v té ulici byly......!

Dokonce ta moje kamarádka v té školce  měla zapsané dítě. Nakonec jej tam ale naštěstí na začátku roku nedala, protože ho vzali I blíž k domovu…..Premiér hned měnil program a jel na místo, stejně jako primátor Paříže a spousta dalších prominentů.

Tak jsme si tak říkali, jaká je to šílená náhoda…..

Jak tu funguje škola

Ještě jsem ani nenapsala, jak vlastně funguje místní škola. Když už bylo jasno, kam budou děti chodit, museli jsme si zvyknout na nový režim a podmínky. Z praktické stránky je to tak : začínají v 8:30h nástupem na školní dvůr, my rodiče je přivedeme pouze před bránu dvora. Klára se vodí přímo do třídy. V 11.30 je ovšem polední pauza a tak si děti vyzvedáváme na oběd. Mají na to dvě hodiny, a tak je vedu na 13.30 zpět. Vyučování končí v 16.30h, takže znovu do školy. Musím se přiznat, že režim, kdy sotva děti odvedete do školy, vrátíte se, uklidíte bordel v kuchyni a můžete s nadšením začít vařit oběd, protože když to tak vezmete, tak moc času nezbývá. Pak zase zpátky pro hladovce, domu, najíst, zase zpátky do školy, domů, uklidit bordel po obědě a začít dělat svačinku ???? První týdny jsem měla pocit, že jsem fakt nějaká asistentka svých vlastních dětí. Cesta do školy je asi 1km, a po chvíli už mi těch 8 denních kilometrů začalo otravovat. Ne že bych to nepotřebovala jako sůl, ale je to dost monotonní..... Další zvláštnost je, že se tu nechodí do školy ve středu. Takže je to nahuštěný do 4 dnů, kdy se v podstatě nedá nic mimo školu a úkoly dělat. Veškeré mimoškolní aktivity se dějí ve středu, takže matky přebírají nevděčnou funkci taxikářky a rozvážejí děti. Ve školách je zajištěna družina do 19hod, ale bez nějakých kroužků. A pravdou je, že největší šrumec je ve městě kolem té sedmé večer, kdy si vyzvedávají děti ze školních družin, jesliček apod., to je všude plno kočárků. Chudáci děti.... Původně nám totiž bylo řečeno na radnici, že pokud matka nepracuje, nemají děti nárok na školní obědy. Tím tedy trestají matky, které se rozhodnou pečovat o děti. Ono ani při tomto režimu v podstatě nejde hledat práci, protože než tu někam dojedete např. na interview, tak už abyste zase jeli zpátky pro děti. Ovšem po chvíli pídění a rozčilování se jsem zjistila, jak na obědy. Pokud jste totiž tak zasloužilá matka jako já, to jest máte alespoň tři děti, mohou chodit na oběd, i když vy se flinkáte doma!!!! Hurá!!!!! A tak už se teď miláčci dvakrát týdně stravují ve školní kantýně. A protože na jídlo si tu potrpí, jejich jídelníček je opravdu neskutečný. Předkrmy, hlavní jídlo, sýr, desert, výběr a recepty jak v nějaké fajnové restauraci. Grilované ryby, bio steaky, zapékané zeleninky, čokoládové mousse. Prý vařej líp než já. Tak ať. Hlavně, že alespoň občas vařit nemusim. Celkem bych občas zašla s ešusem.... Chvíli po tom, co jsme přijeli, nám všichni kladli na srdce, abychom si zařídili kartu pro početné rodiny od místní SNCF, což je něco jako České dráhy u nás. Tak jsme si to zařídili a díky Kláře (jako 3. dítě) máme na spoustu věcí 50 procent slevu. Dokonce i metrem teď jezdíme za polovic. Včera v muzeu. Tak alespoň něco.

Konečně nějaká stávka

No, už jsem si říkala, že je nějak moc sociálně klidno od té doby, co jsme ve Francii. Tak konečně děti v pátek přišly ze školy s papírkama nalepenejma v jejich "cahier de correspondence", aneb sešitě na korespondenci s rodiči (žákovská neexistuje), kde jsme měli podepsat, že bereme na vědomí, že v úterý jsou učitelé ve stávce. Esther s Filipem se ptali nejdřív, co to je stávka, ale tak nějak od dětí odtušily, že je to něco bezva, protože se nejde do školy. Filip to shrnul, že se prostě učitelům nechce pracovat, tak si vzali všichni volno. Trochu jsme tedy objasnili, co to je stávka, protože v Kanadě o tom nikdy neslyšeli. Zrovna jsem na ten den měla výborný program, takže to musim trochu pořešit. Zanedbala jsem péči o chrup a jdu si za to k zubaři pro korunku.... Jinak od října tu pořád prší, což je naprosto šílený, protože se nedá lautr nic dělat. Muzea každý víkend jsou nad naše síly, takže se tak akorát chodí od návštěvy k návštěvě a po francouzsku se hoduje. Někteří z nás už asi brzy puknou... Prý je to vyjímečně hnusné počasí, ale to nic nemění na stávajícím stavu věci.

Když už jsme u těch retrospektiv, tak sem ještě přidávám můj výběr fotek za loňský rok. Na některé toho bude moc, ale babičky a dědečci se určitě pokoukají.